“Všechny společnosti v dějinách, které se ocitly na prahu kolapsu, měly společné to, že se v nich vyšinuly mezilidské vztahy a přestaly fungovat na přirozených principech. Hlavní otázka dnešního dílu tedy zní: Co dává tušit současný stav našich mezilidských vztahů o jejich vývoji do budoucna? Do jakých podob se bude vyvíjet naše rodina?”
Konec je blízko?
Doposud každá generace křesťanů počítala s brzkým příchodem Pána Ježíše. Proč by ale mělo toto očekávání být právě nyní obzvláště opodstatněné?
Pokud bych měl napsat scénář o dění, které o době konce popisuje Bible, bylo by pro mne nemožné vývoj dnešního světa popsat trefněji. Události kolem nás zapadají do biblického prorockého rámce pro konec věků. Nenapadá mi žádná důležitá událost, připravená pro poslední čas, která by se neuskutečňovala nebo nebyla na obzoru.
Realisticky viděno je třeba se ptát: „Jak dlouho může ještě tento stav trvat, než vše skončí?“
Někdo by mohl odvětit: „Vždy ve světových dějinách existovaly těžké časy!“
Jsou zde ovšem dva důvody, pro které si myslím, že to je dnes jiné.
Životní příběh R. Bubika – prvního biskupa Apoštolské církve
Rudolf Bubik byl člověk, který by někoho mohl iritovat už jen svým vzhledem. Menší, šilhavý a nedoslýchavý člověk s brýlemi, který navíc velmi často užíval sousloví: „Bůh mi řekl.“
Vyučený soustružník štval nejen své kolegy v dílně na šachtě, ale také estébáky.
V důchodovém věku psal knížky o své cestě víry. Vlastně je diktoval „sekretářce“, manželce jednoho z jeho čtyř synů, který vlastní vydavatelství. „Bratr Rudek“ měl na co vzpomínat. Když jako teenager prožíval Boží doteky a kontakt s nově se rodícím letničním hnutím na Těšínsku, zřejmě netušil, že v důchodu bude mít za sebou asi dvacetiletou dráhu biskupa řádně registrované Apoštolské církve. (cit. z webu ČT)